Hranice mezi samostatným podnikáním a zastřeným pracovněprávním vztahem v rozhodnutí NSS

Nejvyšší správní soud se v rozsudku 7 Ads 52/2025-27 ze dne 16. března 2026 věnoval hranici mezi samostatným podnikáním a zastřeným pracovněprávním vztahem. Tentokrát posuzoval případ společnosti TechFides Solutions s.r.o., která spolupracovala se třemi programátory jako s OSVČ. Za umožnění nelegální práce mimo pracovní poměr jí byla Oblastním úřadem inspekce práce uložena pokuta 80 tis. Kč.

Společnost zastávala názor, že šlo o legitimní obchodní spolupráci mezi podnikatelskými subjekty, nikoli o zastřený pracovní poměr. Zdůrazňovala fakt, že programátoři vystupovali jako OSVČ, společnosti svou práci fakturovali, byli odměňováni na hodinové bázi a nesli odpovědnost za své výstupy. Dovolávala se dále autonomie vůle smluvních stran a toho, že zvolený model spolupráce oběma stranám vyhovoval a byl uzavřen dobrovolně.

Správní orgány a následně i soud však považovaly za rozhodující skutečný obsah vztahu mezi subjekty. Argumentovaly, že programátoři pracovali pro společnost dlouhodobě, v rozsahu odpovídajícím plnému pracovnímu úvazku, přičemž tento rozsah neumožňoval spolupráci s jinými odběrateli. Programátoři navíc nemohli bez zvlášť závažných důvodů odmítat jim přidělené zakázky. Podle tohoto pohledu tak nešlo o dva rovnocenné podnikatele v obchodním vztahu, ale o osoby, které byly na společnosti osobně a hospodářsky závislé.

NSS potvrdil, že správní orgány i krajský soud věc posoudily správně; navzdory formální fakturaci a smluvnímu označení šlo fakticky o výkon závislé práce. Soud k záležitosti výslovně zdůraznil, že posouzení musí být založeno na skutečném obsahu vztahu. Dále připomněl, že dobrovolnost spolupráce mimo pracovní poměr nebo její ekonomická výhodnost nevylučují existenci závislé práce. V případě naplnění znaků závislé práce autonomie vůle ustupuje kogentní úpravě zákoníku práce a vztah musí být považován za závislou práci. Soud považoval za klíčový rozsah práce programátorů, který odpovídal plnému pracovnímu úvazku. V kombinaci s nutností přijímání veškerých zakázek NSS usoudil, že v daném stavu nemohli programátoři se svou pracovní kapacitou nakládat způsobem typickým pro skutečně samostatného podnikatele a že fakticky nemohli vykonávat práci pro další potenciální odběratele. Došlo tím ke vzniku silné hospodářské i osobní závislosti.

Zásadním bodem pro vynesení rozsudku bylo posouzení míry začlenění programátorů do organizační struktury společnosti. Programátoři v tomto případě spolupracovali s kmenovými zaměstnanci na společných projektech, za obdobných podmínek, a svou činnost evidovali v interním systému společnosti. Ačkoliv NSS uvádí, že aplikace hodinových sazeb a evidence hodin nemusí nutně značit pracovněprávní vztah, přihlédl k tomu, že faktické fungování subjektů bylo v těchto ohledech nerozlišitelné od běžných zaměstnanců.

Spor navazuje na již existující judikaturu znaků posuzovaných pro identifikaci zastřeného pracovněprávního vztahu. V praxi nestačí, že je spolupráce popsána jako obchodní. Soud zkoumá, do jaké míry dotčená osoba nese podnikatelskou autonomii a riziko, nebo zda je fakticky součástí cizí organizační struktury.

Nový rozsudek je důležitým signálem nejen pro firmy využívající externí specialisty v IT a dalších odborných profesích. NSS tím potvrzuje, že otázka švarcsystému se týká i jiných než tradičně sledovaných oblastí. Riziko tak vzniká i v situaci, kdy spolupráce na první pohled působí moderně, flexibilně a oboustranně výhodně. Pokud řešíte obdobné nastavení spolupráce ve Vaší společnosti, rádi Vám pomůžeme s jeho posouzením.